Uběhnul jsem ve Švédsku závod na běžkách v délce 200 km – Red Bull Loppet.

Red Bull Loppet je nejdelší závod na běžeckých lyžích na světě, měří 200 km. Startuje se ve Švédsku v městečku Jokkmokk, asi 5 km severně nad polárním kruhem. Letos to byl historicky první ročník, který navázal na podobný závod uskutečněný v roce 1884.

Před půl rokem nám náš trenér Mára poslal mail, že můžeme jet první dvou set kilometrový závod na světě. Je to prasečina, kdo pojede? Za deset vteřin jsem odpověděl: Já jedu.

Teď to nastalo. Stojím na startu společně s dalšími 400 sportovci světa. Reklamy hlavního sponzora závodu Red Bullu dodávají místu super sportovní atmosféru. Nevím jak vy, ale pro mne je Red Bull vždy zárukou něčeho mimořádného. Dvě stě kilometrů, to je dvakrát Vasův běh a Jizerská padesátka k tomu. Ze startu se jede 80 km k otočce, pak po stejné trati zpět do místa startu a pak dalších 40 km do cíle. Traťový limit je 26 hodin. Ale na první historickou medaili je třeba mít čas pod 20 hodin 20 minut.

Letos nemám natrénováno, v Česku nebyl na Vánoce sníh a pro nedostatek sněhu se rušila nebo zkracovala i většina evropských závodů. Ještě jsem čtyři týdny marodil a tak čekám, jak to dopadne.

Je šest ráno. Start. Vyrame vpřed jak při sprintu na 5 km. Prvních deset kilometrů letíme v umrzlé stopě po zamrzlém jezeře. Nedá se předjíždět, ani si vydechnout, jsou tu jen dvě stopy a těch 400 borců si netoleruje ani decimetr.

Z jezera trat odbočuje do kopců. Lyže mi jedou dost slušně. Mám namazané parafíny s fluorem a nějaké prášky. Kombinaci zná jen náš trenér. Tam je vše, jak má byt. Horší je to se stoupacími vosky. Jak namazat na dvacet hodin trvající závod? Na tuhý klistr zvaný guma jsem dostal kombinaci tří klistrů. A tady je ta potíž. Dokud jedu soupaž, běžky jedou slušně, ale v kopci při přechodu do střídavého běhu běžky drhnou a přimrzají. Jedu soupaž, co to dá. Chci využít zmrzlé stopy a nabrat časový náskok, bude se hodit.

Po každých dvaceti kilometrech je občerstvovačka. Tam jen piju ionťák. Vodu si vezu na zádech v camel bagu. Potřebuju pít častěji než každých dvacet kiláků. V batůžku mám i energetické gely. Dodají kalorie a tělo je zcela spotřebuje, jinými slovy nemusíte zastavovat na záchod.

Čtyřicátý pátý kilometr. Nejvyšší bod trati. Trochu se otepluje a ty zatracený stoupací klistry trochu méně drhnou. Jedu po náhorní plošině k otočce, která je na osmdesátém kilometru. Na 65 km proti mně frčí vedoucí skupina závodníku – bratři Auklandi, Dhal a další esa světového poháru. Znám je jen z televize a tady je míjím na trati. Já jedu tam a oni už zpět. Jedu v kombinéze Silvini Madshus Tymu, dobře ho znají od Standy Řezáče. Ten pro české běžecké lyžovaní ve světě odvádí neskutečnou prací. Je to v tomto sportu stejný fenomén jako v hokeji Jágr. Potkáváme se navzájem očima, mam pocit, že si vzájemně rozumíme. Oni, největší profíci z profiku a já srdcař. Musí to na mně vidět. Dodává mi to sílu a do každého dalšího odrazu přidám i kus toho srdíčka.

Chvíli za světovou špičkou drtí soupaž i náš trenér Mára Pazdersky. Vzájemně se povzbuzujeme. Jsem rad, že jsem ho před par lety poznal. Dělá toho pro známost běžeckého lyžovaní hodně.

Je tu 83 km a otočka. Povzbuzovaní pořadatelů, diváku i kamarádů. Čas mam výborný. Kdybych takhle běžel Vasák, tak mám čtvrtou vlnu. Občerstvení, teplá borůvková polévka – místní tradiční specialita, půlka banánu a běžím zpět. Ted mne čeká 40 km dlouhé stoupaní. Uff.

Zpomaluji. Je poledne. Vylezlo slunce a je mi hrozné horko. Sníh se změnil na kaši. Hůlky se boří do hlubokých děr ve sněhu od těch, co tu běželi přede mnou.

Dofuním na 105 km. Tady je občerstvovačka, na kterou jsme si mohli předem poslat pytel s náhradním oblečením nebo s jídlem. Doplňuji zásobu gelu, beru si suchou čepici a hlavně svítilnu čelovku, v noci bude potřeba.

Na 135 km končí stoupání. Sláva. Tady se trať dotýká silnice, a tak tu na nás čekají kamarádi a povzbuzují nás. „Je to dlouhý, strašně moc dlouhý“, to je to jediné, co jsem ze sebe dostal. Odpichuji se a jedu z kopce dolů.

Těch čtyři sta závodníků se roztáhlo tak, že se navzájem sotva vidíme. Žádná masovka. Na 150 km to jde docela dobře. Pak vjíždím na jezero. Ráno bylo zamrzlé a super rychlé. Teď jsou to dvě stopy plné vody z tajícího ledu. Podél stop je to úplně rozstřílené. Díra vedle díry od hůlek závodníků. Díry jsou nebezpečné. Šárka v jedné takové při tréninku zlomila karbonovou hůlku.

S vypětím všech sil dojíždím na 165 km. Tak mám za sebou dva Vasovy běhy. Odsud jsme ráno v šest startovali, teď je osm večer. Občerstvení – půlka banánu, pití, nasadit čelovku a vyrazit do šera. Trať přimrzá a já zrychluji.

Do Prčic. Kam schovali ten 170 kilometrovník? No asi jsem ho přehlédl a teď bude rovnou 180. Běžím asi půl hodiny a přede mnou tabule. Tam bude 180, těším se. A houby, je tam teprve 170 km. Pořadatelé kvůli vyšším teplotám a rozteklému ledu na jezeře několikrát měnili trať a tady se stala nějaká chyba. Tenhle úsek nebyl deset kilometrů, ale skoro dvacet.

Trať se šplhá do kopce, je tma a tak ten kopec nevidím a není mi z něj zle. Je tma jak v pytli. Šplhám a šplhám do kopce. Sjezd dolů bude mazec. A je. Čelovka svítí tak na deset metrů a já se řítím třicítkou z kopce dolů do černo černé tmy. Stopa přimrzla a já nabírám kosmickou rychlost. Dělám měkké nohy a stopa si mne podává ze strany do strany. Závod ve tmě je úplně jiná dimenze.

Postupně se probíjím do cílového města Jokkmokk. A je tu. Vidím stadion. Tabule 190 km. Jenže stadion je za potokem a trať se znovu stáčí nahoru do kopce a začíná peklo. Nekonečný labyrint úzkých stezek v místním skate parku. Strmý kopec vzhůru a krutý sjezd dolů a na jeho konci ostrá zatáčka a znovu a znovu, jak při motokrosu. Za světla asi zábava, ale potmě jde o život. Řitím se z kopce a nevidím, kam se cesta zatočí, kde je vyplužený sníh, plužím taky, přestože nevím, kam jedu. Jen věřím tomu, že kdo tu jel přede mnou za světla věděl, proč pluží.

Sláva, labyrint končí. Poslední kilometr do cíle. Vyndavám z kapsy českou vlaječku. Tak pro tento okamžik jsem ji s sebou z Prahy přivezl. Já tady reprezentuji Česko.

Cíl. Cílová fotografie, česká vlajka nad hlavou. Komentátor do mikrofonu křičí moje jméno. Gratulace pořadatelů i kamarádů. Mám medaili. Jsem v cíli za 18 hodin a dvacet minut. Mám dvě hodiny rezervy na medailový čas. Je dvacet minut po půlnoci a startovali jsme ráno v šest. Štěstí. Celkově jsem 313 ze 400 závodníků.

Tak co říci na závěr? Jsem prostě cvok. Na tenhle závod se nepřihlásili žádní závodníci hobíci. Každý, koho jsem na trati potkal, byl vymakaný sportovec. Každý bojoval s časem, s vlastní psychikou a nekončící únavou jen pro ten pocit dokončit nejdelší závod na světě Red Bull Loppet.