Birkie 2016 je závod v americkém státě Wiskonsin v délce 56 km klasickou technikou na běžkách. Je součástí světového poháru Wordloppettu. Celkem se ho v různých formách účastní na 12.000 závodníků. A já ho dal!!!
Dostat se na Birkie je těžké. Závod je vyprodán půl roku dopředu a já si vzpomněl až v lednu 2016. Pořadatelům jsem opakovaně volat a přemlouval, až mně dali speciální registrační kód a přes internet jsem zabukoval číslo. Sláva, pojedu. Letenka a ubytko už je proti tomu trapnou rutinou.
Z Prahy vylétám natěšený na závod. Cestou v letadle ztrácím hlas. To asi bude tou klimatizaci, si sám sobě nalhávám. Není, je to zánět horních cest dýchacích, bronchitida, angina a zánět hrtanové záklopky dohromady. Je mi pekelně zle. Den před závodem vyzvedávám startovní číslo a kupuji si nádherná americká trička s nápisem Birkie. Amíci jsou profíci. Městečko Hayward, cíl závodu je neskutečně nazdobené a panuje tu nádherná atmosféra. Už týden tu závodí junioři a mládežnické oddíly, to vše je součástí Birkie. Cíl trati je na konci pěší zóny a když do něj jedete, tak jste asi 2 metry od vchodu do krámečků. A mně je pekelně zle.
Vracím se na hotel, na trénink nemám ani pomyšlení. Chci spolknout prášek, ale ten se mi zasekne v bolavém krku a málem se udusím. Lezu do postele. Ležím celý den a celou noc. V noci asi desetkrát vstávám, je mi horko a třese mnou zimnice. To je ale v pr…., tolik jsem se na americký závod těšil a teď jsem jako moucha. Takhle jet nemohu. Prostě k závodu nenastoupím, hlava se mi točí, to by bylo o život.
Ráno se polomrtvý oblékám do dresu a jedu na start, alespoň se tam podívám, abych za rok věděl co a jak. Pak přijde rozhodnutí odstartovat a pak to vzdát, abych si užil alespoň kousek závodu. Ve vyhřívaném stanu před startem usínám. Budím se včas. Jdu na start.
Mam 17-tou vlnu z 19. Bylo mně tak zle, že jsem ani pořadatele nepřemlouval, aby mne dali dopředu, stejně jsem rozhodnutý to po pár kilometrech vzdát. Elita startuje v 8 hodin a pak každá další vlna po pěti minutách a já v 9:35 hod. Střídá se vlna na klasiku s vlnou na bruslení. Klasika je na 56 km, bruslení na 52 km, částečně se tratě setkávají.
Sundávám bundu a zateplené kalhoty a jdu na start. Otevírají moji vlnu. Vbíhám na start a zabírám místo u startovní pásky s americkými vlaječkami. Na sobě dres Silvini Madshus Teamu a čepici s českou vlaječkou. Adrenalin stoupá. A páska letí nahoru. Vyrazím soupaží z pravé strany do startovní brány a letím. Letím vpřed. Na konci startovní louky mam náskok asi 300 metrů na soupeře z mojí zelené 17. vlny. Něco se se mnou stalo, jedu dobře. Za chvíli dojíždím závodníky z 16. modré vlny. Proplétám se mezi nimi a občas je mezi nimi i opozdilec z oranžové 15. vlny.
Jedu strašně efektivně. Do kopce vystupuji ze stopy a jdu zlehka stromečkem. Na kopci to vždy zase napálím. Birkie je těžký. Nejsou tu žádné rovinky. Připomíná mi to Tartu Marathon v Estonsku. Žádný velký kopec, ale stovky malých brdků nahoru, dolů, nahoru dolů. Stromeček, sjezd, stromeček sjezd. V kopcích lapám po dech. Studený vzduch mi ochlazuje bolavý krk. Jsem v polovině závodu a na ten stav si nevedu vůbec špatně.
Začíná pršet. Sníh měkne a hůlky se boří i dvacet centimetrů. Bojím se, abych je nezlomil. Tak píchám víc dozadu. Občas se propadnu až na pokladový asfalt. Se soupaží je konec. Na radu přichází můj „luxusní“ střídák. Snažím se šetřit každý kilojoul energie, abych vydržel do konce. Jo kdyby mne tak viděl trenér Mára. Snažím se na každý odraz dojet co nejdále, abych se co nejméně zadýchal.
Do cíle zbývají poslední 3 km. Konečně rovinka. Je to zamrzlé jezero a na něm dvě stopy a v nich voda, místy až 10 cm hluboká. Přecházím na soupaž, hůlky tepou do změklého ledu. Poslední kilometr. Most přes silnici a 400 metrů do cíle. V zeleném Silvini Medshus Team dresu a s českou vlajkou na čepici to rozpálím a sfouknu do cíle ještě čtyři závodníky. Deset metrů před cílem vytahuji z kapsy českou vlaječku. Vozím ji vždy na zahraniční závody. S rukou nad hlavou s českou vlajkou prolétávám cílem. Medaile, polibky. Mám ho. Ujel jsem americký Birkie. Teď mohu po právu nosit všechna ta nádherná americká Birkie trička.
Asi jsem trochu blázen. Postavit se s horečkou a zánětem průdušek na start 56 km dlouhého závodu, ale já musel. Musel jsem to dát. Po závodě se cítím líp než před ním. Studený americký vzduch a štěstí z dokončeného závodu mne uzdravili.
Výsledek, jsem 1.077 z 2.000 běžkařů. Ze svojí vlny jsem byl mezi prvními. Za rok se vrátím a zlepším si umístění. Závod je to parádní, všem doporučuji.